Hranice

Silná Gertruda a hraniční mezník.

Kdo se podívá na administrativní mapu jižního či středního Německa, bude
nejspíš překvapen všelijak podivně zakroucenými hranicemi krajů a okresů. To
všechno pochází z doby, kdy bylo Německo až do sjednocení Bismarckem rozděleno
na 300 suverénních království, knížectví, biskupství a tak dále. Jedním z
nejpodivnějších útvarů je úzký výběžek Stuttgartského kraje, historicky
patřícího k Wurttemberskému knížectví, který míří na západ k Rýnu a tím téměř
přetíná sousední kraj Coblenzský, dříve vévodství Bádenské. Špička tohoto
výběžku sahá až k vesnici Muhlendorf, vzdušnou čarou 13km od Rýna a tvoří
obzvlášť ostrý hrot. Pokud toto místo navštívíte osobně v terénu, najdete tam
balvan velmi zhruba krychlového tvaru o hraně přes metr a o pár kroků dál
kamenný smírčí kříž ve tvaru jetelového lístku. Na kříži byl kdysi vytesán
nápis, který je dnes už bohužel nečitelný. Ale když se zeptáte kteréhokoli
domorodce z blízkého okolí, poví vám pověst o Silné Gertrudě a jejím hrdinském
výkonu. Možná stručněji, možná košatěji, než já teď, ale bylo to asi takto:

Žil byl kdysi na začátku 18. století bádenský vévoda Vilém. Ten si značně
oddechl, když v roce 1714 skončily války o dědictví bavorské a Bádensko i jeho
sousedé si opět mohlo začít užívat mírového života. Aby nějak zaměstnal svou
armádu a svého syna, rovněž Viléma, který byl z titulu korunního prince jejím
velitelem, nařídil jí provést vymezení a vytyčení hranic. To byla v té době
běžná novinka, právě tehdy se začaly jednak zhotovovat přesnější mapy, jednak
hranice skutečně i v terénu označovat kamennými mezníky se znaky sousedících
zemí. Hranici s Francií nebylo třeba označovat, tu tvořil Rýn, zato hranice se
sousedním Wurttemberským knížectvím, byť mezi oběma zeměmi panovaly celkem
přátelské vztahy, mohly být předmětem sporů.

Zatím však ke sporům nedošlo. Princ Vilém vesele flámoval s velícím
wurttemberským generálem a s místními povětrnými děvčaty, zatímco se jejich
vojáci lopotili s otesáváním a umisťováním žulových balvanů. Za městečkem
Warndten, patřícím nepochybně wurttemberskému knížeti, ležel v polích ohromný
žulový balvan (už jsem ho jednou popsal) a vojáci navrhli velitelům, aby
hranice zůstala tam, kde ležel, aby si ušetřili námahu s transportem. Princ
Vilém však byl ve veselé náladě a tak svému protějšku nabídl, ať se hranice
posune tam, kam balvan odnese na jeden zátah bez odpočinku největší silák
Wurttemberska.

Ten se poradil s warndtenským starostou, který mínil, že by balvan zvedl snad
Blbec Hans z blízkého Walderode, a jestli ne on, tak žádný z mužů v celé zemi.
Poslali pro Hanse a druhý den ráno stál před nimi. Byl to hotový kolos a v
ramenou měřil víc než jiný na výšku. Svaly po celém těle měl napnuté i při
obyčejné chůzi a vedla ho jeho sestra, co do výšky sotva poloviční. Bylo to
nutné, protože Hansova přezdívka co do jeho inteligence zdaleka nevystihovala
realitu. Hans byl tak omezený, že si nic nepamatoval víc než pět minut, jeho
slovní zásoba načinila víc než sto slov a s nikým mimo vlastní rodinu
nedokázal komunikovat vůbec.

Sestra přetlumočila Hansovi požadavek pánů a wurtemberský generál to názorně
doprovodil ukázkou necek plných jitrnic, které měl Hans dostat, pokud by s
balvanem ušel aspoň sto kroků. Hans nadšeně zachrochtal a vrhl se k balvanu.
Objal ho mocnými pažemi, trhl a k obecnému údivu svaly zapraskaly a Hans se
vztyčil s balvanem v náručí. Udělal rázný krok směrem do Bádenska. Až příliš
rázný, ukázalo se. Vzápětí ztratil rovnováhu a v zoufalé snaze ji znovu získat
se komicky roztancoval. Fyzik by dnes řekl, že tak radikálně zvýšil moment
hybnosti soustavy člověk-kámen. Balvan s ním mrskal sem a tam a bylo jasné, že
ho v nejbližších okamžicích zavalí a zamáčkne jako brouka. Vojáci stojící v
kruhu okolo včetně obou velitelů se smáli, až slzeli a lámali se v pase. Vtom
se však stalo něco neočekávaného. Jak jistě očekáváte, teprve teď začne být
příběh zajímavý pro nás, obdivovatele něžné síly. Kruhem vojáků se náhle
protlačila vysoká statná dívka, pohladila potácejícího se Hanse lehce po tváři
a řekla mu: “Hansi, nech ten kámen, ať si neublížíš a dej mi ho!” Pak uchopila
balvan oběma rukama zespoda a Hans se zhroutil na zem. V ten moment všechny
okolo smích přešel. Všichni ji poznali, byla to dcera warndtenského
hospodského Gertruda, bylo jí šestnáct let a byla o půl hlavy větší než
nejvyšší muži z městečka, nicméně stále o hlavu menší než Blbec Hans. Měla
světlé vlasy upravené do dvou silných copů a ještě dětskou tvářičku. Byla
oblečená v místním lidovém kroji a ruce i se svaly jí zakrývaly nadýchané
krajkové rukávy. Že byla silná, to se vědělo, každého, kdo si k ní dovolil
třeba jen výmluvné pohledy, zvedla oběma rukama vysoko do vzduchu a zatřepala
s ním tak, že se o nic takového už nikdy nepokusil. Že by však dokázala
uzvednout takový balvan, to nikoho ani ve snu nenapadlo.


Celý článok si môžu prečítať len prihlásení užívatelia. Prosím Prihláste sa, alebo si zadarmo vytvorte Nový účet

Autor: gersheimer

Pridaj komentár