Povolání: katyně

Válka někdy vytváří příležitosti pro různé profese…

Stála jsem před svou nadřízenou a už z jejího pohledu mi bylo celkem jasné,
co mě zase dnes čeká.
“Ehm… podívej, Neris,” začala. Pocit viny a soucitu, který byl i v jejím
hlase
mě v tom jen utvrdil. Nadechla se a po znatelné pause dodala: “Blok F…” a
podala mi rozkaz, “odvolání bylo zamítnuto.”
“Provedu,” řekla jsem naoko předpisově, ale obě jsme uvnitř cítili, že to
není
kvůli čemu jsme vstoupily do armády.
Na chodbě jsem rozevřela papír a nervózně hledala jedno – číslo. 87.
Osmdesát sedm… Bože…!

Seržantka otevřela bránu k bloku F. Vstoupila jsem dovnitř. Uvnitř bylo 87
vězňů – válečných zajatců – členů elitní paradesantní brigády, jenž měli to
smůlu, že byli chyceni v našich uniformách. I když jsem byla důstojník,
všichni mě nevraživě přehlíželi, někdo si dokonce uplivl netaktně blízko.
Být
muž, asi by se na mě vrhli jako smečka vlků a roztrhali mě na kusy.

“Kde je velitel?” zeptala jsem se poblíž zevlujícího desátníka, “plukovník
Maynard?”
“Plukovníku!” zakřičel ten muž, “máte tu návštěvu!”
Za chvilku se objevil mírně prošedivělý muž tvrdých rysů s doprovodem.
Obstoupili mě výhružně dokola.
Zasalutovala jsem a on mi výsměšně odpověděl: “Nechte ty formality, my si
ně moc nepotrpíme. Zvlášť ne od holek!”

Spokla jsem ponížení a podala mu papír. “Vaše žádost o odvolání byla
zamítnuta. Tímto jste bohužel definitivně považováni za špiony. Další
odvolání není možné. Je mi líto.”

“Hm, to je riziko povolání,” procedil bez emocí plukovník i když věděl, že
to
znamená jinými slovy smrt pro něj a všechny jeho muže a otočil se k
odchodu.

“Ještě jedna věc pane…” zastavila jsem ho než stačil odejít.
“Co?! Co ještě? Máme tu moc velkej bordel a máme si ho uklidit pro další
várku?!” vybuchl dlouho hromaděným vztekem.
“Ne, pane. Jen… součástí toho zamítnutí odvolání je i rozkaz k popravě…”
nevěděla jsem jak to říct.
“Idiot nejsem, poručíku. Mám si snad na to vyčistit boty?!” zařval.
“Ne, pane… jen… mám rozkaz vás popravit. Všechny… A teď.” odpověděla
jsem tiše, ale pevně.

“Cože???!!!”

Poblíž stojící seržant vybuchl smíchy. Plukovník ho okřikl a zopakoval
“Cože?!”

Nadechla jsem se. “Mám vás popravit. Všechny a teď. Právě teď.”

Autor: DEA